Piechiczová, 1. AE, Střední zemědělská škola Český Těšín
První ranní paprsky slunce dopadly na Hrčonošovu dřevěnou chaloupku na okraji temného lesa na horním konci Hrčavy. Dle kalendáře bylo sice už jaro, ale to pravé na horskou Hrčavu v přichází později než dole v nížinách. A navíc jaro jakoby se tohoto roku pořádně opozdilo.
Hrčonoš si protřel své unavené oči. Na snídani si opekl včera uvařené brambory a zapíjel je čerstvě nadojeným kozím mlékem. Takto posilněn vydal se se svou bukovou sukovicí do lesa obhlédnout les a lesní zvěř, jak přečkala zimu. Cestou narazil na brloh ještě spícího medvěda. Pohladil ho svou holí. „Brum, brum, brum, nech mně ještě spát“. A tak ho Hrčonoš nechal dospat. V tom zaslechl, jak si dvě laně povídají: „Do vesnice k rodině mladého hrnčíře má přiletět čáp. Ale světlušky si povídají, že nedaleko hrnčířova domku v močálu na okraji lesa zamrzl v ranním mrazíku čáp, který zde hledal něco k snědku a nemůže se dostat ze svého sevření .“ Jakmile to uslyšel, Hrčonoš nezaváhal a hned spěchal nejbližší cestou na místo. A zde skutečně našel čápa v ledovém sevření. Svou holí rozbil kolem vysíleného čápa led, strčil jej do svého rance, takže čápovi z něj čouhala jen hlava s dlouhým krkem. Věděl, že čím dříve čápovi pomůže, tím bude pomoc účinnější. Rozhodl se proto, že si proto na pomoc pozve jelena. Sedl si na něj a ten hned uháněl k Hrčonošovi do chaloupky, kde v mírně teplé vodě v hrnci nechal rozmrznout led na nohou čápa. Hrčonoš mezitím prohlédl své pasti na myši nastražené v chaloupce. V některých se našly skutečné lapené myši. Když je Hrčonoš čápovi přinesl, ten se již mezitím zmátořil natolik, že si vzpomněl na svůj hlad a s chutí se do nich pustil. Čáp pobyl v chaloupce u Hrčonoše ještě několik dní, aby pak opět ve formě mohl odletět.
Poděkoval Hrčonošovi za svou záchranu a sdělil mu, že na ni nikdy nezapomene a i on bude pomáhat druhým.
A skutečně se brzy v hrnčířově rodině rozléhal křik novorozeněte Honzíka. Čáp opět splnil jeden ze svých úkolů !
Mezitím za čápem dorazila jeho družka čí druh a vysoko v rozsedlině osamoceného buku a asi i nejstaršího a největšího buku na území Hrčavy na poli kousek za hospodou U Sikory začali si stavět hnízdo. Setrvali zde ještě mnoha léta. V mladých rodinách tak měli zajištěno, že se začaly rozrůstat. Čápi dělali svou práci zodpovědně !
Zajímavé je, že když se hrčavští čápi odstěhovali, začalo ubývat i nových občanků. A potom nevěřte na čápy !