Kantor Aleš, 8.B, Masaryková ZŠ Návsí, 2013
Je zima a za okny malého vesnického domku sněží. Uvnitř je postel a v ní leží starý muž, který čeká, až usne a už se neprobudí. Avšak před svou smrtí si nechal zavolat k sobě do temného pokoje svá vnoučata.
„Jak již jistě víte, moje hodina se neúprosně blíží. Je čas, abych vám řekl jeden starý příběh a nakonec vám vysvětlím, proč vám ho vyprávím.“ Dva vnuci a jedna vnučka se pohodlně usadili do křesel u dědovy postele a dědeček začal vyprávět.
Ještě dříve, než postavili náš kostelík, ba dokonce ještě dříve, než se narodil Hrčonoš, bylo zde, v tomto malebném kraji království. Podle tohoto království má jméno i tento kraj. Nedaleko odsud stál veliký a majestátní hrad, okolo něhož bylo vystavěno malé městečko. Po celém území Velkohrčavského království bylo veselo, jelikož zde vládl moudrý král Edík III. se svou manželkou a zároveň královnou Vlastou. V celém království vládla harmonie mezi lidmi, dokonce i mezi rasami. Žili zde lidé, lesní skřítci, elfové, víly i trpaslíci. Avšak jednoho místa se všichni odjakživa báli.
Na severovýchodě tohoto království se rozprostíral temný les. Nebyl sice rozlehlý jako ostatní lesy na území, avšak váže se k němu pověst o podivném mastičkáři Vodoušovi, který prý šel do lesa hledat bylinky pro alchymii a už ho nikdo nikdy nenašel. Králův syn Antoš prohledal se svou loveckou družinou celý les, ale po Vodoušovi nebylo ani stopy. Jednou, když král hluboce přemýšlel, nechal si zavolat Antoše do své komnaty a důrazně mu řekl: „Synu, jak jistě víš, nebudu na tomto trůnu navěky.“ Když už Antoš otevíral ústa, aby mu odpověděl, král rychle dodal: „Ani tvá matka ne!“ Syn zklamaně otevřená ústa zavřel. „Podívej se na to rozumně, jednou stejně usedneš na trůn. Ale bez ženy je kralování zbytečné. Musíš si už nějakou vybrat. Vždyť už je ti dvacet jedna let,“ domlouval synovi otec. „Můj královský otče, sám dobře chápeš mé obavy ohledně kralování. Bojím se, že jediné špatné rozhodnutí může znamenat pád celého království,“ odpověděl na otcovo domlouvání Antoš. Otec mu ještě nějakou chvíli vymlouval jeho rozhodnutí, avšak zakrátko mu bylo jasné, že mluví jako do starého hrnce. Antoš ho neposlouchal.
Asi za měsíc po onom výchovném rozhovoru jel Anthony na loveckou výpravu, na které měli jet podél hranic hrčavského království směrem k temnému lesu. Už se chtěli vrátit, když si na okraji lesa Anthony všiml nádherné dívky se světle hnědými vlasy, jak se prochází těsně na okraji lesa. Pak ovšem vběhla zpět do lesa. Antoš za ní volal: „Počkej! Tam nechoď, tam je to nebezpečné!“ Dívka se zarazila, vystrčila hlavu zpoza stromu a ještě zvolala: „Ale já musím! Otec mě volá!“ a zmizela.
Princ sesedl z koně a rozběhl se k místu, kde ji viděl, ale ona už byla pryč. Když se vrátil do hradu, zamkl se ve svém pokoji a usilovně přemýšlel: Mohla ta dívka mít v lese otce? Co když tam bydlí?
Po chvíli vymyslel plán, avšak byl moc riskantní. Časně ráno vstal a šel do lesa, ale nikomu o tom neřekl. Vylezl na strom a čekal. A skutečně. Nedaleko zahlédl pohyb a po chvíli vyšla zpoza stromů dívka. Měla nádherné modré oči. Byla překrásná. Najednou větev pod Antošovou nohou praskla a on se natáhl na zemi jak dlouhý, tak široký. Když vstal, dívka byla vedle něho a dívala se na něj ustrašeným pohledem. „Tady bys neměl být. Můj otec nemá rád nezvané hosty.“ Řekla to tak, jako by ho chtěla ochránit před nějakým nebezpečím. „Kdo jsi a kdo je tvůj otec?“ otázal se Antoš. „Na tom nesejde, ale mám strach, aby ti něco neudělal. Jako tomu mastičkáři, co pořád chodil okolo lesa,“ řekla mu dívka. „Co mu udělal ?“ „Otec ovládá černou magii. Mastičkář je už po smrti, ale pospěš si, aby se ti nestalo něco podobného!“ strachovala se dívka. „Zůstanu tady, dokud se o tobě nedozvím něco víc,“ trval na svém Antoš. „Riskuješ život jenom kvůli mně?“ „Ano, protože se ti snažím pomoct,“ odpověděl Antoš. „Dobře, ale tady ne, tady by tě mohl otec vidět. Pojď za mnou,“ řekla mu rezignovaně dívka. Cestou se jí Antoš zeptal: „A jak se vlastně jmenuješ?“„Laura. To jméno mám od svých prvních rodičů.“ „Tys jich měla víc?“ „Ano, moji první rodiče mě před deseti lety prodali vévodovi Taurusovi za věčné bohatství. Ale Taurus je nakonec stejně zabil. Od té doby mu musím říkat „otče“ a nesmím vyjít z lesa. Už mockrát mě za to potrestal a jeho tresty jsou opravdu kruté,“ dokončila Laura. Právě v tuto dobu došli pod strom na kraji mýtiny. „Tady jsme asi nejvíce v bezpečí,“ ujistila Laura Antoše. „Nyní jsem ti řekla svůj příběh, teď mi řekni ty svůj,“ vyzvala ho Laura a povzbudivě se na něj usmála.
„Jsem Antoš I., jsem z královské krve a otec chce, abych jednou po něm převzal království a abych si našel dívku, která by mi pomohla vládnout. Žádná se mi nelíbí tak jako ty,“ řekl a začervenal se. Laura se na něj usmála tím nejsladším úsměvem, jaký kdy viděl.
„Chceš-li mi opravdu pomoci, osvoboď mě odsud. Bojím se, že díky magii, kterou Taurus ovládá, nás najde.“
„Máme vílu, která má moc světla, ta by nás mohla ochránit,“ řekl princ Antoš. „Opravdu mě miluješ tak, že riskuješ kvůli mně svůj život a možná i celé království?“ tázala se Laura. „Ano,“ řekl odhodlaně princ Antoš.
Cesta na hrad jim zabrala málo času, protože celou cestu utíkali. Na hradě představil Antoš Lauru svému otci a vysvětlil mu vážnost situace. Král pochopil a dal zavolat svou nejmocnější vílu, aby hlídala Lauru.
Ještě té noci se rozpoutala bouřka, jakou nikdo neviděl za posledních deset let. Blesky šlehaly a jeden navazoval na druhý. Z nebe se lily obrovské provazy deště a hrom byl tak silný, že skoro praskaly okenní tabule. Antoš s Laurou seděli v objetí na posteli a Laura vzlykala, až se třásla. Antoš se ji pokoušel utěšit, ale ona mu jen řekla: „Přišel si pro mě, vím to!“ plakala.
Vtom spatřili oslnivý záblesk a v místnosti stála hubená postava v černém plášti a s černou kápí na hlavě. Ukázala na ně prstem a už už je chtěla zaklít. Na poslední chvíli do pokoje vrazila světélkující bytost, víla, a vyslala proti útočníkovi paprsek světla. Ten použil jakési štítové kouzlo a paprsek se odrazil do jedné z okenních tabulek, která s výbuchem praskla. „Pomsta je na cestě, třeste se, mí nepřátelé!“ ozval se hrubý, nemelodický a chraptivý hlas z otvoru v kápi. Náhle se postava proměnila v netopýra a rozbitým oknem vyletěla do noci.
„Jeho moc je velká, k její neutralizaci bude potřeba více víl,“ řekla víla jemně, ale otřeseným hlasem.
Avšak ještě téže noci za svítání vyřkl mág kouzlo tak složité, že ho roztrhalo. Ovšem kouzlo působilo dlouho a působí dodnes. Dnes totiž mnohé konce nejsou šťastné. Ten Antošův a Lauřin ovšem patřil mezi ty šťastné.
Antoš s Laurou měli brzy královskou svatbu, takovou, jaké hrčavské království do té doby nepamatovalo. Král brzy předal své žezlo Antošovi. Ale to je již jiná pohádka. Dědeček dovyprávěl a nastala chvíle ticha. Pak dědeček promluvil: „Tento jeden jediný příběh se vypráví z generace na generaci. Má v sobě takovou moc, že se nikdo neodvážil ho ani trochu změnit. Váš otec je již po smrti, a proto jsem vám ho vyprávěl já. Nechť vám tento příběh utkví v mysli a v srdci. Zapamatujte si ho a vyprávějte ho svým dětem, aby i ony ho mohly říct svým. Toto je příběh o šťastném konci a možná nebyl ten poslední. Já svůj konec šťastný mám díky vám, milí vnuci a vnučko“.
Pak dědeček zavřel oči a usnul spánkem, že kterého už ho nikdo nikdy neprobudí. Co se mu asi zdá?