Za sedmero horami a za sedmero řekami, kde v zimě sluneční paprsky sotva dopadají na zem, žil, byl ve svém dřevěném obydlí starý mládenec Hrčonoš. Byl to hodný a milý chlapík. Měl dobré srdce a všem jenom pomáhal. Od rána do večera se potuloval nekonečnou krajinou, aby sehnal něco dobrého k snědku. Živil se svou ruční prací a vyráběl si potřebné nástroje pro svoje živobytí.
Vedle své chaloupky na polaně hluboko v lesích Hrčonoš pěstoval ve své malé zahrádce i zeleninu a měl i několik různých ovocných stromů.
Vedle své chaloupky měl také primitivní dřevěnou stáj, ve které choval malá bílá roztomilá kůzlátka a ovečky. Jedna měla na svém hřbetě velký černý flíček. Dal ji proto jméno „Flíček“.
Všude vůkol byl obrovský les, ve kterém žili různí ptáci, ale i srnci, zajíci a další zvířata. V noci byste zde mohli zaslechnout i houkání sovy. Také v lese rostlo plno různých rostlin a hub. Hrčonoš si tento les pojmenoval jako Černý les. Své stavení rok co roku zvětšoval. Také stále vymýšlel nové věci a nástroje, které by mu usnadnily život.
Často chodíval na dlouhé procházky a vracel se až večer. Jeho nejoblíbenější místo bylo na paloučku u lesa, kde sedával ve své kamizolce a se schovaným lukem.
Ale někdy si dopřál i romantiky. To když slunce stoupalo nad horami směrem na obloze výš a výš, a on dřímal na trávě plné ranní rosy. Mlha se pomalu ztrácela a sluneční paprsky vzájemně měnily svou barvu. Zdál se mu sen, že pluje na nekonečném jezírku, kde na svém zlatém prutu chytá kapry, kteří se mu ve své malé loďce změní ve zlaté mince. Snil o svém bohatství a o tom, že bude žít ve velkém zámku. Viděl se jak sedí ve své královské loži a kolem něj ho obsluhují skřítci s tím nejchutnějším jídlem až se Hrčonoši zatají dech a stékaly mu sliny. V ten moment ho něco pošimralo na nose. Jeho sen byl naráz pryč. Pomalinku pootevřel svá víčka, když uviděl malinkého ptáčka, který mu poskakoval z nohy na nohu a vypadalo, že mu chce něco povědět. „Hrčonoši, Hrčonoši“ zašvitořil ptáček. „Copak ty mě znáš jménem ? Vrků, vrků, za vrcholy lesů a hor žijí loupežníci. Blíží se směrem k Tobě k Tvé chaloupce, pověděl zastrašeně ptáček. A odletěl zpět do koruny stromu. A Hrčonoš ve své rychlé chůzi pokračoval ke své chaloupce. „Musím si postavit nějaké opevnění proti těm zlým loupežníkům. Kdoví co jsou zač a co po mě budou chtít“, odvětil Hrčonoš. Kolem své chaloupky si postavil hromadu kamení. Celé dny seděl ve svém obydlí a čekal, co se bude dít. Jednoho dne brzo nad ránem, kdy rosa zahalila celou zem, se Hrčonoš rozhodl, že se vydá se svým proutěným košíkem do temného lesa na houby. Kráčel pořád hlouběji a hlouběji, když konečně natrefil na pařez. Kde kolem něj rostlo plno hub. Nasbíral plný košík hub a dal se na cestu domů. Po příchodu do svého obydlí se mu až zatajil dech. Jedna z jeho oveček zmizela. Byl to Flíček. Hrčonoš poklekl na zem a jeho tvář se začala plnit slzami. Začal zhluboka naříkat „Určitě to byli ti loupežníci, darebáci. Ale jen počkejte, já jí dostanu zpět!“ V dálce uslyšel šustění peří. Na střeše chaloupky usedl ptáček a začal hlasitě štěbetit. „Hrčonoši, Hrčonoši, nesu ti noviny. Vím, kde se loupežníci skrývají. Není to odsud daleko. Půjdeš se mnou a já ti ukážu cestu“. Hrčonoš si oblékl svou kamizolku a přes záda si přehodil luk. Ptáček netrpělivě poletoval kolem domečku tam a zpátky. Hrčonoš vyšel ze svého obydlí a následoval ptáčka. Dali se cestou přes hluboký les až v dálce uviděli kouř, který putuje z nějakého příbytku. Vytvářel kolem dokola mračna, že šlo sotva vidět do oken, kdo zde bydlí. Pomaloučku se Hrčonoš přiblížil ke stavení a za ním uviděl stáj, ve které byl i jeho milovaný Flíček. Hrčonoš se zaradoval. Rozhodl se, že Flíčka rychle osvobodí ven a půjde zpátky domů. V ten moment, když otvíral vrátka, se otevřely dveře od cizího stavení a tlupa loupežníků se vydala z příbytku ven. Hrčonoš se polekal a snažil se utéct za nejbližší strom. Tlupa loupežníků slyšela šramot a rozběhla se prozkoumat okolí a hledat svého narušitele. Zanedlouho se u Hrčonoše objeví ptáček, který svolal plno ostatních ptáčků, aby pomohly Hrčonošovi v jeho boji, aby zachránil svou ovečku. Velké mračno plné ptáčků se vrhne na tlupu loupežníků a začnou je klovat, kde se jen dalo. Loupežníci zvednou nohy na ramena a utečou daleko do temného lesa. Hrčonoš začne jásat radostí. Ptáčci se kolem něj sběhnou do kruhu a začnou poskakovat radostí nad prohrou loupežníků. Hrčonoš osvobodí Flíčka z ohrádky a společně se dají na cestu do svého obydlí.
Po cestě domů se Hrčonošovi zdá o tom, že vlastní svůj zámek a truhlu plnou drahokamů. Jenže to už je jiný příběh.. Ve svém domečku žili rok co rokem. Ať to byla zima, léto nebo jaro. Hrčonoš se svou ovečkou a ptáčkem žili šťastně až do smrti.