Syrová Lucie, 1.A,E, Střední zemědělská škola Český Těšín, 2O13
Malá horská samostatná osada Hrčava situovaná v nejjižnější části Těšínska a Slezska byla v tomto letním období několik let po rozpadu Rakousko – Uherska a vzniku Československa nádherná, stejně jako dnes. To proto, že je obklopena krásnou přírodou a okolím a to nejen v tomto ročním období.
V hospodě U Sikory situované v centru Hrčavy bylo tohoto pozdního sobotního večera veselo. Pivo teklo proudem, části přítomných chutnala i místní medovina. Hospodský se měl co otáčet. Zpěv i huronský smích se každou chvíli ozýval i přes zavřená okna na náves.
Ale ne všichni se jen bavili. Z hospody vyšli tři muži a začali se hádat tak, že div se nepoprali.
Hrčonos večer trávil u dobrého čaje z lessních bylin a plodů. Bylo ale třeba vyvenčit svého psa Felixe. A tak si spolu vyšli na procházku. Už z dálky bylo slyšet, že se v obci něco děje. Když to slyšel Hrčonoš, už to nevydržel, došel na náves a spustil na ně: „Nehulákejte tady. Ještě vyplašíte všechnu zvěř v okolí. Vy víte, že mám ve své pohádkové Hrčavě rád pořádek, nesnáším spory a hádky. Můžete mi říci, proč se vlastně hádáte ?“
Oni tři muži byli každý jiné národnosti. Antek byl Polák z Jaworzynki, Slovák Jura se přiženil na Hrčavu, Pavel byl místní Čech. A hádali se o to, ke kterému státu měla po rozpadu Rakousko – Uherska patřit Hrčava. Hrčonoš je uklidnil slovy: „Máte rozjitřenou mysl, myslím, že tuto situaci dnes nevyřešíme. Ráno je moudřejší večera, navrhuji, abychom se zde sešli zítra ráno a já se pokusím problému přijít na kloub.“
A tak se sešli na stejném místě v neděli dopoledne již v poklidnější náladě. Slovák Jura argumentoval tím, že vzhledem k tomu, že Hrčava je přivrácena ke Slovensku a ani kapka deště spadlého na Hrčavě nesměřuje jinam než na Slovensko. A Čech trumfoval slovy, že o osudu Hrčavy a jejím připojení rozhodli v referendu samotní občané.
Hrčonoš viděl, že situace je příliš rozjitřená a dneškem nedojdou ke shodě. Navrhl proto schůzku na příští sobotu.
Na příští schůzce by se opět nic nevyřešilo, kdyby nezasáhl Hrčonoš. Řekl: „ Pánové, Hrčava je příliš hezkým místem, než aby se zde lidé hádali o malicherné věci. Uvědomte si, že dosavadní stav již nelze změnit. Není přeci důležité ve kterém státě kdo žije, ale záleží především na tom, jak se chová ke svým sousedům a okolí. Hrčava je místem pro všechny lidí, kde mohou vedle sebe žít v míru “ S tím museli všichni tři jen souhlasit.
Pak se Hrčonoš se vytasil s překvapivým návrhem. Navrhuji, abyste si všichni tři postavili na Hrčavě každý svůj nový dům tak, že si budete navzájem sousedy. A uvidíme jak vedle sebe dovedete žít. Vím o občanovi, který by byl ochoten Vám pozemek pod dům prodat.“
Když si Antek uvědomil, že žije s manželkou u tchána v Kurloku, Jura zase s manželkou u tchýně v rozpadající se dřevěnce, po chvilce rozmýšlení souhlasili. Přidal se i Pavel, kterému v jeho rodném domě bylo poněkud těsno.
A začali stavět. Časem přišli na to, že Hrčavané Hrčavanům rádi pomohou, když je to třeba. Ale nejspolehlivější pomoc našli u svých také stavějících sousedů.. A tak po čase se nastěhovali do svých nových dřevěnic a stali se z nich nejlepší přátele.
V té době na Hrčavě byla založena škola, do které postupně začali chodit i potomci našich tři přátel. Mnozí z nich se vyučili, další ukončili střední školu, ba někteří vystudovali i Vysokou školu, podobně jako mnoho jiných mladých Hrčavanů.
Dnes již nikdo nediskutuje o tom, komu měla Hrčava patřit. Je to místo pro všechny dobré lidi bez rozdílu národností. A díky Hrčonošovi národnostní spory jsou již minulostí.