Jana Grošová
Před mnoha lety žilo jen pár obyvatel na místě, kde se dnes potkávají hranice tři států. Obyvatelé zde žili vcelku spokojeně, i když zde život byl krutý. Lidé se mohli sice spoléhat na občasnou pomoc sousedů v nejvyšší nouzi, ale stěhovat pryč by je ani nenapadlo. Živila je malá políčka, která je sotva stačila uživit, ale nedivte se, takový už je život vysoko v horách. V okolí byly ještě pozůstatky jedlobukového pralesa.
Podle pověsti, která se mezi lidmi předávala z generace na generaci, se v pralese schovávala příšera. Jen pár zvědavců ji chtělo opravdu vidět, někdo tvrdil, že na už narazil a někdo zase ne, ale místní varovali všechny, kteří se do pralesa chtěli vydat. Mnoho lidí z lesa utíkalo a už se zpátky radši ani nevracelo. Místní obyvatelé si příšeru pojmenovali podle svého a dali jí jméno Hrčonoš. Do obce projíždělo mnoho lidí, někteří i z velké dálky, ale jednou se začali lidé obávat, že Hrčonoš se nebude zdržovat jen v lesích, ale začne chodit mezi lidi. Spekulace se dostaly mezi lidi a lidé začali mít strach, proto se z tak nádherného místa známého všude po okolí začali ztrácet návštěvníci.
Jeden cestovatel jménem Hynek, který už procestoval hory doly a jeho statečnost byla nepřekonatelná, cestoval zrovna na Slovensko a musel to vzít přes Hrčonošovo území, slyšel už hodně o těch strašidelných povídkách, ale neměl z ničeho strach. Rozhodl se, že záhadě „Hrčonoš“ přijde na kloub. Místní obyvatelé ho varovali, ať do pralesa nechodí, že dosud nikdo nepřišel z lesa beze strachu v očích, ale Hynek se nenechal zastrašit. Zašel se vyspat do místního hostince a brzy ráno vyrazil do lesů najít Hrčonoše.
Hynek bloudil po lese a najednou uslyšel nějaký skřípavý zvuk. . Nebál se, šel dál, čelil strachu, který vlastně vůbec neměl. Zpoza stromu na něj vyskočí postava vysoká skoro dva metry, s vousy dlouhými až na břicho, s holí z bukové větve.. Hynek se jí nezalekl a zeptal se jí: „Co chceš od zdejších obyvatel a návštěvníků? Nikdy ti nic neudělali, tak proč je strašíš, jen jim ztěžuješ živobytí ! Než stačil Hrčonoš cokoliv říct, Hynek ještě dodal: „A nic na mě nezkoušej! Já se tě nebojím!
“ Hrčonoš začal hrubým hlasem promlouvat: „Já chci jen klid! Žiji zde už roky a nikdy sem žádní návštěvníci ani turisti nejezdili, mohl jsem si chodit po lese a užívat si se svými rodiči. A teď sem chodí lidé a ničí okolí, hází sem různé papíry, plastové láhve a různé jiné věci. Nechci lidem ubližovat, jen se mi to nelíbí a nedokážu v tomhle žít!“
Hynek se zarazil, upřel na něj svůj pohled a řekl: „Co ty jsi vůbec zač?“ Hrčonoš se posadil a zahleděl se na mech, který měl pod nohama. Začal povídat: „Byl jsem člověk, stejně jako ty, mí rodiče však byli ze zdejších obcí vyhnáni, protože má matka byla bylinkářka a lidé ji považovali za čarodějnici. Tak jsem odešli do lesa a žili v malé chaloupce. Rodiče však po několika letech umřeli a já začal žít sám, nevadilo mi to, měl jsem zde vše, co jsem potřeboval, staral jsem se o lesní zvěř a snažil se nepozorovaně pomáhat lidem. Ale postupně můj domov začali ničit turisté a houbaři a všichni možní lidé.“
Konečně zvedl oči, podíval se na Hynka a odcházel. Hynek na něj začal křičet: „Hej! Počkej! Pojď se mnou dolů! Pryč z lesa, měl by si vidět, jak to vypadá mimo les.“ Hrčonoš se zastavil, obrátil se na patě a šel za Hynkem. Nastával večer a Hrčonoš s Hynkem dorazili do vesnice, šli do hostince, ve kterém Hynek spal i minulou noc a ráno vyšli oba dva jako normální muži, kteří vypadali úplně stejně jako normální lidé a normální lidé je za normální lidi považovali. Obyvatelé se ptali Hynka, jak dopadl, jestli Hrčonoše našel nebo né. Hynek s Hrčonošem se jen pousmívali a nechali si tajemství pro sebe. Z místa, kde se scházejí hranice tři států, se stalo zase místo, kde turisté jezdí obdivovat krajinu už nevyhazují odpadky, jelikož se díky Hynkovi (a Hrčonošovi začalo již ve škole učit o tom, jak odpadky ohrožují přírodu.. A jak dopadl Hynek s Hrčonošem? Stali se z nich nejlepší přátelé.