Nikola Bartková, ZŠ Jablunkov, 2013
S převeliké dálky se vydal jeden milý a hodný muž putovat po světě. Musel překonat mnoho nástrah, než po překonání devatero hor a řek se ocitl na Hrčavě. Hrčonoš však vždy vše zvládl – tak se ten muž jmenoval.
Jednou, když Hrčonoš šel přes lesy a řeky, narazil na starou dřevěnou chaloupku. Hrčonoš si myslel, že je to obyčejná chaloupka, kde žijí normální lidé. Ale dokonale se spletl.
Jakmile se Hrčonoš odhodlal podívat do chaloupky, zahlédl před dveřmi koště. Toto koště ale nebylo obyčejné, jak si Hrčonoš v ten moment myslel. „ Hernajs, to je prachu“, zaláteřil Hrčonoš. Z ničeho nic začalo koště zametat a létat po přílepku před chaloupkou. Nechtěl tomu uvěřit, stále si pokládal otázku: „Jak je to možné?“
Dveře, které Hrčonoš otevřel při vstupu do chaloupky jen vrzaly. V křesle seděla podivná osoba. Když kráčel po vrzající podlaze, osoba v křesle se vzdalovala. Hrčonoš byl však silný muž a nic magického ho nezastrašilo. Stále pozoroval stařenku sedící v houpacím křesle. Jakmile k ní přistoupil, stařenka se postavila a tiše zašeptala : „venku:“ Hrčonoš nevěděl, co po něm stařenka chce a tak ji poslechl. Venku opodál zahlédl děti, jak si hrají se šiškami, kaštany a jinými lesními plody.
Bylo mu jich líto, Ve světě si děti hrály již se zajímavějšími hračkami. Vytáhl proto ze svého kouzelného batohu kyblík s hračkami a dal jej dětem. Děti se hned s Hrčonošem spřátelily. A nabídly se, že ho někam zavedou. a dovedly ho až na místo, kde Hrčonoš nikdy nebyl. Místu se údajně říkalo a říká dodnes Trojmezí, snad proto, že na blízkém políčku se sbíhaly tři meze. Hrčonoš se posadil na ztrouchnivělý pařez. V tom mu někdo zaťukal na rameno. Byla to stařenka, která se snažila Hrčonoše dovést na toto místo. „ Pozri sa tam, kde svieti tie kvety. Tam kde sú tie kvety, zomreli tvoji rodičia.“ Hrčonoš se dívá, zhlíží krajinu a najednou květy zahlédne. Nevěděl, co má dělat. Po chvíli se Hrčonošovi jakoby vrátila paměť a něco mu proběhlo před očima. Byly to vzpomínky na dětství, kdy měl ještě rodiče. Když měl Hrčonoš pět let, zemřela mu máma a táta. Stařenka to vše věděla, byla to jeho babička. To však Hrčonoš nevěděl. To místo, Trojmezí, je kouzelné, říkal si Hrčonoš.
A opět po dlouhém putování světem se usadil v lesích kolem Hrčavy.