Liberda Jan, 4.L, Střední zemědělská škola Český Těšín, 2013
Pár domků, malá políčka, překrásná příroda. Taková byla kdysi osada Hrčava v minulosti. V malé chaloupce byla jen jedná světnička, v druhé části chaloupky byla ustájena koza o ovečka. Ve světničce nebyla klasická kamna, topilo se pod litinovými plotnami, chaloupka neměla ani komín. Kouř unikal otevřeným otvorem ve střeše. I zařízení světničky bylo skromné. Provizorní postel, poličky na nádobí, lavice u stěny a stůl. Takovému obydlí se ve zdejším kraji říkalo kurlok.
Žili zde dva mladí - muž se ženou. Byli stejně, jakož i jejich sousedé, chudí a na živobytí se nadřeli. Na zahrádce měli malý záhonek, kde pěstovali zeleninu a oves. Byli spokojeni i s tím málem, co měli. Muž měl rád přírodu. Každé ráno chodil do lesa kontrolovat, zda zvěř nestrádá, nebo jestli pytláci zas nenastražili pasti na zvěř. Jeho žena se starala o domácnost a domácí zvířectvo.
Nastala zima. Jelikož bylo léto deštivé, většina úrody byla ztacena. Muž se ženou se museli uskrovňovat.
Jednou se muž rozhodl a vyrazil do lesa v naději, že potká Hrčonoše a poprosí ho o pomoc. Vyšel brzy ráno. Sněhu bylo všude po pás a navíc mrzlo až praštělo. Muž nevěděl, kterým směrem se vydat a tak šel rovnou za nosem. Pak se strhla vánice. Nebylo vidět ani na pár kroků. Prostě byla bílá tma. Muž pochopil, že se ztratil.
Jeho žena na něj zatím čekala doma. Strachy o muže pochodovala po světničce od okýnka ke dveřím a zpět. Když padle tma a muž se nevracel, zapálila mu na zápraží svíčku, aby podle jejího sviti našel cestu domů.
Tak se střídal den za dnem, týden za týdnem měsíc za měsícem. Snažila se dělat i věci za manžela a tak chodila i do lesa kontrlovat zvěř a hledat případné pasti.
Když tak jednou procházela kolem hluboké rokle, na jejíž dně protékal potok, uslyšena divné zvuky. Naklonila se a uviděla , že v rokli na keři se zachytilo kůzle. Neváhala ani vteřinu a kůzleti pomohla na bezpečné místo. Když v tom kůzle promluvilo lidským hlasem: „Děkuji Ti, že jsi mi zachránila život.“ Žena byla překvapena, že kůzle mluví. „Kdo jsi a jak to, že mluvíš ?“ zeptala se. „Jsem kůzle mocného Hrčonoše. V mlze jsem zabloudilo a málem přišlo o život. A protože jsi mě zachránila, splním ti přání“ řeklo kůzle. Žena měla jen jedno – najít svého muže. „Pojď se mnou, řeklo kůzle.“ Odvedu tě k Hrčonošovi. Jak řeklo, tak i udělalo.
Hrčonoš seděl na židli vyřezané z kmene stromu. Byl to vysoký a statný muž s vousy až po pás. Na sobě měl zelený kabát a v ruce mohutnou sukovici. Vedle něj seděl ženin milovaný muž a pomáhal právě Hrčonošovi čistit veverkám kožichy. Jakmile ho žena spatřila, skočila mu kolem krku. Poděkovala Hrčonošovi, že zachránil jejího muže a poskytl mu dočasnou střechu nad hlavou v době nejtěžší.
Když už se žena s mužem chystali k odchodu, Hrčonoš je zastavil a řekl. „Za to, že jsi mi pomáhal starat se o lesní zvěř, bohatě se ti odměním“ řekl a mávnutím kouzelné sukovice proměnil jejich chaloupku ve velkou chalupu s velkou zahradou a chlévem zvlášť.
Od té se muž se ženou mají dobře a již nemají nouzi o jídlo. Jsou ale stále pomoci zvířátkům v lese i sousedům. A pokud neumřeli, žijí dodnes.