Jana Wojnarová, 4.L, Střední zemědělská škola Český Těšín
Byl jednou jeden starý hospodář jménem Ježek, který vyvážel pokácené dřevo z lesa do nedaleké vesničky Hrčava svým koněm Bobešem. Kůň byl hnědý s velkou bílou lysinou táhnoucí se od čela až k hubě a dlouhou stříbřitou kadeřavou hřívou. Byl to starý kůň, ale byl pořád silný a poslušný a hospodář ho měl rád. Velmi si ho cenil, protože podobných lidí, kteří by vlastnili koně, bylo v okolí málo. Nikoho neměl, žena mu zemřela už před lety a synové odešli do světa. Žil na kopci v lese nad Hrčavou a vesničku navštívil, jen když svážel dřevo. Ve vesničce ho měli rádi. Za zimních večerů sedával s přáteli v hostinci Pod Javorem, kde ho s radostí vítaly i děti, protože jim vyprávěl pohádky a příběhy ze začarovaného lesa, kde žijí jezinky, které za úplňku tančí po mechu, na němž se pod měsíčním světlem jako diamanty třpytí kapičky rosy, kde chodí ke křišťálové studánce spolu se srnkami a zajíci pít i hejkalové, kterých není třeba se bát, protože straší jen zlé lidi. Naopak ty poctivé vždy pomohou vyvést z lesa ven, když se ztratí.
Ale nejraději měly děti Ježkovy pohádky o Hrčonoši, strážci Hrčavy, který chrání poctivé a trestá ty špatné.
Jednou v zimě, kdy měl zase svést dřevo do vesničky, nasněžily hory sněhu. Sněhová peřina přikryla přírodu i všechny domky i celý les i mechový palouček, studánku i krmelec, kde si zvířátka chodila dát něco na zub a ukrýt sepřed mrazivým větrem. I kolem hostince byly obrovské závěje. Hospodáři se za dřívím v takovém se počasí nechtělo do lesa. Raději by zůstal doma u vyhřáté pece, ale slíbil, že dřevo do vesnice doveze a tak chtěl svůj slib splnit. Říkal si, že aspoň na zpáteční cestě přiveze k sobě domů od obyvatel vesničky nějaké jídlo pro zvířátka: žaludy a seno, jablka a mrkev, lůj pro ptáčky.
A tak zapřáhl koně a jeli do lesa. Cesta byla náročná, protože se přes ty hromady sněhu dalo jen těžko dostat tam, kde ho čekaly kmeny. A táhnout dřevo z lesa bylo ještě složitější. Šli po obvyklé cestě, když v tom najednou museli zastavit. Cestu jim zatarasil spadlý strom. ,,Nic se nedá dělat, musíme ho obejít," řekl si a s Bobešem odbočily z cesty. Museli jet ale kolem prudkého srázu, protože jinudy se neměli jak dostat k cíli. A v tom Bobešovi uklouzla noha na kameni schovaném pod sněhem. Klouzal dolů ke srázu a najednou padal, až jej něco zastavilo. Byl by spadl dolů do rokle, ale kláda, kterou táhl, se zaklínila mezi dva stromy a on zůstal viset. Hospodář se bál, nechtěl ztratit svého přítele Bobeše. Vzpomněl si na Hrčonoše a volal ho, aby mu přišel pomoci. „Hrčonoši, prosím, pomoz nám, zachraň mi Bobeše!" Bobeš už měl na kahánku. V tom najednou zahřmělo a objevil se Hrčonoš v hrubém zeleném plášti a svou kouzelnou sílou vytáhl koně za postroje nahoru ze srázu. Hospodář mu se slzami v očích děkoval a zároveň uklidňoval vyplašené zvíře. Až se oba sklidnili Hrčonoš se najednou ztratil jak pára nad hrncem. Jen vzpomínka zůstala a oba živí a zdraví. Odtáhli dřevo do vesnice, kde potom v hostinci Pod Javorem vyprávěl hospodář pohádku, kterak Hrčonoš zachránil jeho Bobeše.