Gomolová Martina, 1AE, Zemědělská škola Český Těšín, 2013
Jednoho krásného prázdninového dne jsme se s kamarádkou Annou rozhodly, že si uděláme celodenní turistický výlet. Od autobusu jsme se dostali k chatě na Studeničném a odtud jsme se prakticky po rozvodí pomoří Balt – Černé moře přes Gírovou dostaly až na Hrčavu.
Na Hrčavě, jak známo, vládne pohádková bytost Hrčonoš, který obec chrání a opatruje ji. Představovaly jsme si ho jako milého starého dědu s mechovým bílým plnovousem až po kolena, místo oči má šišky, trochu větší nos a jak mu na zádech místo kocoura drží lasička. Slyšely jsme o tom, že tento Hrčonoš opatruje Hrčavu a okolí a běda tomu, kdo by tam odhodil odpadek, zbytečně kácel stromy nebo něco v lese pálil či kradl. Slyšely jsme také o tom, že Hrčonoš často rozdává zavařeniny dle vlastních receptů z lesních plodů. Umí prý také čarovat a dovede se, když to uzná za vhodné, proměnit v lesní zvěř.
Všechny tyto zprávy nás na Hrčavu doslova táhly. Naivně jsme se domnívaly, že bychom mohly samotného Hrčonoše při trošce štěstí i potkat.
Cestou do obce jsme se kochaly krásou lesních vil, i tím jak malí skřítkové dovadějí mezi stromy. Bohužel, když Anča vytáhla foťák, najednou všechno bylo pryč.
Když jsme dorazily později odpoledne do obce přesvědčily jsme se, že pověstí o pořádkumilovnosti Hrčonoše nelhaly. Setkaly jsme se s naprostou čistou obcí bez jediného odhozeného odpadku !
Hned po příchodu jsme zavítaly do místní samoobsluhy, abychom se občerstvily a trochu odpočinuly.
Pak jsme si šly prohlédnout obec a některé její pamětihodnosti a zajímavosti. Říkaly jsme si, že podvečerní autobus z obce můžeme bez problému stihnout, i když se ještě zajdeme podívat také na Trojmezí. Cestou jsme obdivovaly krásnou přírodu i výhledy. Cesta dolů k Trojmezí i přes velké vedro, nám tak rychle uběhla.
Došly jsme na Tromezí, bohužel trojmezní bod, kde se stýkají hranice České, Polské a Slovenské republiky jsme nenašly. Jen tři mramorové asi 2,5 m vysoké pylony z nápisy Česká republika na české straně hranice, Polská republika na louce na polské území a pylon z nápisem Slovenská republika za strží potoka překlenutého dřevěným mostem na slovenském území. Jeden z mnoha návštěvníku z mého rozhovoru z Ančou pochopil, že hledáme trojmezní bod a dovedl nás na most, aby nám dole pod mostem ve směru toku potůčku ukázal malý pylónek, který má být oním neoficiálním trojmezním bodem, a vysvětlil nám, že skutečný trojmezní bod je určen jako střed kružnice opsané vrcholům trojúhelníka, které představují postavené pylóny v jednotlivých státech trojmezí.
Tak nás napadlo: proč se ještě nenašel nikdo zodpovědný, který by v altánu do celofánu zatavil popis trojmezí, aby si je turisté mohli přečíst ! A proč se ještě nepostavila v blízkosti Trojmezí dřevěná budka bufetu, ve které by turista našel základní pitný sortiment a po případě párky.
Na Trojmezí se nám na české straně líbil velký dřevěný altán s lavičkami a uzpůsobeným ohništěm, kde se turisté mohou v případě nepříznivého počasí schovat a opéct párky (pokud si je sami přinesou, stejně tak pokud budou mít sebou zápalky na rozdělání ohně a pokud si seženete v blízkém lese na Slovensku dřevo na oheň). Stejně tak se nám líbily malé vkusné přístřešky na slovenské straně. A na polské straně pak betonové schody s podestami, po kterých se lze dostat od polské asfaltové cesty až k vlastnímu Trojmezí. Nejvíc nás ale upoutala skutečnost, že invalidní turisté z polského hotelu v Jaworzynce na elektrických invalidních vozících mají po souběžném asfaltovém chodníku se schodami možnost dostat se bezprostředně do prostoru Trojmezí a do českého altánu ! Poněkud znavené (koupena minerálka na Hrčavě došla, napít se ve strži pod trojmezím jsme neměli odvahu a tak nám nezbývalo, než jako mnozí jiní dojít k nejbližšímu domu a poprosit o vodu). A pak jsme se rozhodly na blízké louce si odpočinout a trochu se opalovat. Předtím jsme mobily uvědomily rodiče a přislíbily, že budeme později večer doma. Za blízkou hromadou kamení z pole jsme pozorovaly nevinně hrající se trojmezní skřítky, nevím, zda jsme my obdivovaly skřítky nebo oni naše opalující se těla. Poněkud jsme zapomněly na čas a tak nám nezbývalo, než spěchat na Hrčavu k poslednímu večernímu autobusu.
Ale únava udělala své, cesta zpět do obce byla do kopce a následovalo to následovat muselo. Poslední autobus z Hrčavy nám tohoto dne ujel ! Naši spásou měly být mobily, jenže ty jsme asi někde při opalování ztratily. A nás nenapadlo nic blbějšího, než se rozhodnout jít k vlaku na Mosty pěšky po silnici. (Dnes si uvědomuji, že na Hrčavě by nás jistě někdo nechal přenocovat).Když jsme po silnici ušli několik kilometrů k Mostům, začalo se stmívat. Už jsme začaly přemýšlet, kde si někde u cesty lehneme a přečkáme tak noc. V tom se stálo něco nepředstavitelného. Zaslechly jsme divné zvuky, jako kdyby k nám uhánělo. Obě jsme vyskočily na nohy a ztuhly. Před námi se objevil Hrčonoš ! A málem odpovídal naším představám, jak jsme si jej vysnily. „Tož tedy přišel jsem Vám pomoci.“ Chvíli hledal v hluboké kapse a pak se nás zeptal, nepostrádáme-li své mobily. A podal nám je. Pak luskl prsty a objevili se dva jeleni, kteří měli v paroží něco jako křeslo vystlané větvičkami a na něm výstelku z kapradí a mechu ! Řekl nám pak, že každou z nás jelen odveze domů. Přešťastné jsme poděkovaly našemu Hrčonošovi a trochu nejistě vlezly do pomyslných křesel a, chytily se jeleních parohů. Dále si již moc nepamatuji. Letěly jsme cestou, necestou, míjely jsme srázy a strže, letěly nad lesy i skalisky, až jsme se octly nad naším domem u lesa, kde jeleni důstojně a bez nejmenšího hlesu přistáli a my mohly sesednout . A než jsme se stačily ohlédnout, jeleni byli pryč.
Než jsem ještě došla domů přišla mi sms od Anči. Prý: tak příště repete ? Domů jsem se vrátila jak jsem slíbila. Okolnostem mé dopravy ale rodičové dodnes nevěří a myslí si, že mám bujnou fantazii !